|
Chajďácká kronika 2008 - výprava do Tater |
|||
|
Hlavní
strana Zima
a velikonoce Kolaudace
u Kožíška II
Jaro Svatba
Léto Sázavák |
|||
|
|
|
||
|
|
Co nemůžeš udělat dnes,
VÝPRAVA TATRY 2008 |
||
|
Blíží se konec prázdnin a s ním i dlouho plánovaná výprava
do Tater. Jako každý rok i letos se veškerých příprav ujala Jitka a
nutno dodat, že na výbornou. Nastaly mírné komplikace díky absenci Čapáka,
ale podařilo se najít více než adekvátní náhradu. Účast přislíbil Pepa K. zvaný "Štětka".
A že to bylo dobré rozhodnutí, o tom jsme se v příštích dnech přesvědčili.
Díky Pepovi bylo vždy veselo.
... v takovéto luxusní vilce jsme bydleli Odpoledne se jdeme pouze porozhlédnout po vesnici, obhlédnout místní pamětihodnosti (kostel, restaurace apod.) A tak na konec vycházky docházíme k restauraci u Fraňa Krále. Mají zde Budvar a tak neváháme a ochutnáme.
... zátiší s Budvarem u Fraňa Krále Jídlo zde mají pouze mražené a ohřívají ho v mikrovlnce. Sláva má hlad a tak zkusíme alespoň špagety a kupodivu - dají se jíst. "Tak sem někdy zajdeme na jídlo" slibujeme paní hostinské při placení. Jitka odchází o chvíli dřív, aby uvařila kotel gulášové polévky. Po večeří ještě chvíli sedíme ve společenské místnosti, ale brzy všichni odpadají. Zítra je první túra a tak chce být každý čilý. "Ráno v šest je budíček" velí ještě před spaním Jitka.
Neděle: Celou noc pršelo a tak je ráno v šest je vzhůru akorát Pavel s Pepou a to jenom proto, že je z postelí vyhnala "potřeba". Ve sedm vylézají první spáči. A tak než se všichni ustrojí a nasnídají je osm, než se vypraví je devět. Nad Roháči se válí chuchvalce mraků a tak se musí trochu pozměnit Jitčin itinerář. A protože Hanka s námi v Nízkých Tatrách nebyla a nad nimi tolik mraků není, rozhodnutí padlo na Ďumbier a Chopok. Je to jen taková "zahřívací túra" anebo si to alespoň myslíme. Jako loni jdeme Širokou dolinou. Mraky se zažínají trhat a objevují se první sluneční paprsky. Než dojdeme na Ďumbier je hezky. Jaké je ale naše překvapení, když zjišťujeme, že v neděli odpoledne jsme na Ďumbieru sami. V klidu poobědváme řízky s chlebem, ještě společné foto a pomalu se vydáváme zpět na Chopok. Pořád ale nemůžeme pochopit, že potkáváme jen několik lidí. Loni zde byly v neděli odpoledne davy a letos skoro nikdo.
... parta znavených poutníků na Ďumbieru
... Magda nad propastí aneb "co že je to ta závrať?" Po dvouhodinovém pochodu, kdy někteří jedinci začínají pomalu chápat, že zase tak odpočinková túra to nebude se blížíme k Chopku. Zde potkáváme nosiče se sudem piva. Některým slabším povahám se začínají podlamovat kolena, když jej vidí jak si to dupe se sudem piva na zádech. Na chatě Na Chopku je také poloprázdno. Nechápeme.
... chata na Chopku. V pozadí v červeném
kroužku nosič se sudem piva .
... pohled na Ďumbier z Chopku. Tak tam jsme došli. Brzy však pochopíme. Lanovka na Chopok "nepremává". Jezdí pouze spodní lanovka a od ní je to ještě kus nahoru. Proto zde skoro nikdo není. Ale i pro nás to znamená, že musíme polovinu sjezdovky scházet. Což některé dost bolí. Když se konečně dobelháme ke spodní lanovce, zjišťujeme, že dolů už nejezdí zdarma jako loni. Nu což, obětujeme 50 Sk (1,75 Euro) a hlavně že si povezeme zadek. Pod námi probíhají závody mladých šílenců, kteří sjíždějí zdejší sjezdovku na horských kolech. Docházíme k autům a s úlevou si sundáváme turistické boty. To je slast, když se člověk může zase projít v sandálech. Na večeři se stavujeme v Demenovské dolině v naší oblíbené Kolibě. Cestou ještě Jitka ukazuje Hance chatu Petráš, kde jsme loni bydleli. Zdá se být opuštěná. I Koliba nás zklamala. Jídla, která jsme si tu dávali loni už nemají a také porce nic moc. Ještě že mají alespoň Zlatého bažanta. Ale za 45 Sk. Ceny už mají dvojí a tak můžeme platit i v euro.
... účet v Kolibě Bystrina - 2126. 00 Sk (70.57 Euro) no, pěkně jsme se rozšoupli Pondělí: "Než tady skákat jako kamzík, tak radši půjdu do ZOO". Tuto legendární větu pronesl Štětka při pondělním výstupu na Jakubinu. Dle příkazů naší velitelky máme stávat v šest, ale stejně vyrážíme až po osmé. V noci dorazili i Hejlíci a tak už jsme v plném počtu 12-ti pejsků. Liduška s Věruškou statečně šlapou s námi, přestože mají za sebou cestu z Bulharska a hned na to cestu na Slovensko. Dnešní start je v Pribilině v ATC Ráčkova dolina.Odtud stoupáme Úzkou dolinou po zelené přes Ostriedok, Maguru až na Jakubinu.
... a vyrážíme Hned na začátku nás ale čekají problémy. Přes stezku jsou po vichřici popadané stromy a tak se vše obchází po vyšlapaných stezičkách bez značení, což má za následek jediné. Zjišťujeme, že jsme zabloudili. Ještě že všude rostou borůvky a tak to kompenzujeme alespoň jejích konzumací. Protože ale neustále stoupáme, po chvíli narážíme na původní stezku a pokračujeme dál. Zde se již dostáváme do kleče, takže s orientací již nejsou problémy. Až na Pepu, Hanku a Pavla. Ti šli vzadu jako poslední a zřejmě se tak zabrali do rozhovoru či se tak vášnivě kochali pohledem na horské velikány, že přehlédli značku na rozcestí a teď se půl kilometru musejí proplétat klečí. Naštěstí i oni narazí na stezku a tak vše dobře dopadlo.
... tak si to Jitko tak neber. Já když tak vylezu na strom a
... sestry v akci
... a při odpočinku Při výstupu na Otrhance se od nás Pepa odděluje a razí si dál svým tempem. Pavel mu dává přezdívku "Radek". Když vyšplháme na další vrchol, zjišťujeme že ten náš je ještě o kus dál a tak pokračujeme dál. Síly ubývají, metrů přibývá až konečně docházíme k vrcholu našeho dnešního snažení - vrcholku Jakubiny. Sice o hodinu déle ale jsme tu. Příroda jako by se nám chtěla odměnit, vyjasňuje nebe a na všechny strany jsou nádherné výhledy, které nemůže zachytit žádná fotografie. jsou vidět jak Vysoké tak i Nízké Tatry, Roháče, prostě nádhera.
... paštiková přestávka na vrcholu Jakubiny
... foto nad propastí aneb krása Roháčů Ještě se naposledy rozhlédnout a vydáváme se zpět. Protože máme zpoždění musíme oželet cestu Ráčkovou dolinou a vydat se kratší cestou Jamnickou dolinou. Stezka dolů klesá snad pod pravým úhlem. Při scházení dolů již někteří trpí tak, že jsou zralí na francouzské hole. Po strastiplném sestupu se dostáváme na rovnější, ale za to delší úsek Jamnické doliny. Trvá to přes čtyři hodiny než dojdeme k autům. Bylo to náročné, ale stálo to za to.
... pohled na Ráčkove plesa Večer uděláme jen pytlíkovou polévku a vrtule s vajíčkem. Jen se po nich zaprášilo. Ještě kořaličku na úspěšný den, neboť pro některé byla tato túra vrcholem jejich možností a pak šupky hupky do pelíšku. Úterý: Po včerejší desetihodinové túře jsou dnes ráno všichni na šrot. Proto je budíček dle chuti každého soudruha. Z každého pokoje se ozývá hekání a sténání. Někteří kráčí robotím krokem s ohnutými zády. Po snídani je svolána porada a rozhodujeme se, že dnes bude pouze odpočinková masňácká túra do Vysokých Tater na Solisko (lanovkou). Parkujeme na Štrbském plese. Jitce cestou začíná zlobit dobíjení a tak raději jede bez světel. Obcházíme Štrbské pleso. Moc nás to nenadchlo, protože je zde čilý stavební ruch a mraky lidí.
... my a Štrbské pleso Docházíme k lanovce na Solisko a sláva - JEZDÍ. Zakoupíme lístky za 250 Sk a můžeme vyrazit. Od stanice lanovky je to ještě asi 700 metrů na vrchol. Jediný kdo se s námi nevydává je Pavlík, který se před zraky turistů ukládá do trávy a odpočívá. Nač se zase škrábat na kopec, když se za chvíli poleze zase dolů. Štětka poznamenal: "Nebylo by lepší koupit pohled a sežrat svačinu dole, než se škrábat nahoru".
... jak Pavlík padl za vlast My ostatní, včetně belhajících se tetiček, jdeme nahoru. A světe div se po rozhýbání ztuhlých kloubů to jde všem jak po drátku. Tetičky vyběhnou na Solisko jak srnky. Nahoře je sice mlha a zima, a tak sníme paštiky, trochu se pokocháme a zase honem dolů. Dolů to jde sice hůř, ale jde to. Za půl hodiny už sedíme v bufetu pod dolní stanicí a cpeme se klobásami a hranolky. Cestou zpět se stavujeme v Tescu nakoupit kuřátka na večerní grilování. Honem naložit masénko, Pavlík vytahuje svůj lávový kámen a my můžeme grilovat. "4 kg masa - to nemůžeme sníst. To zůstane ještě na zítra mezi chleba na výlet" říká kdosi. Nezůstalo. Vše se sežralo ještě ten večer - zůstaly jen 3 steaky a o ty jsme se svorně rozdělili ke snídani.
... Sláva na vrcholu (svých sil) - Soliska
... už se to vaří, už se to peče. aneb "Štětka, kdo tě naučil zabíjet zajíce". "Hlad" odpověděl Pepa. Středa: I na dnešní den jsme si připravili Vysoké Tatry. Tentokrát jedeme až do Starého Smokovce. Jitce dobíjení neustále zlobí, ale auto pořád jezdí. Tady přestupujeme na lanovku na Hrebienok a dále už pokračujeme po svých přes Zámkovského chatu, Malou studenou dolinou až k Teryho chatě. Dnes nasazujeme svižné tempo, protože naše svaly i kolena už si přivykly vyšší fyzické zátěži a tak si dnes nikdo ani nestěžuje. Dokonce jsme na Teryho chatě i v časovém limitu podle mapy. Zde obdivujeme skupinu horolezců, které jako malé barevné tečky vidíme lézt po stěně.
... Dlhý vodopád
... Teryho chata a my Scházíme zpět na Hrebienok a odtud lanovkou opět dolů. Až na skupinu "A", která si ráno koupila lístky na koloběžky a tak teď sjíždíme na nich. Proti nám se řítí sanitka. Naštěstí je to jen nějaký cyklista, který nevybral zatáčku a zaryl se hlavou do hlíny.
... a to jsou oni - vrcholové družstvo "A" po dojezdu do cíle
... zatímco ostatní se vezli lanovkou Po příjezdu do Smrečan jdeme do hospůdky u Fraňa Krále. Nic se nám nechce vařit a tak že si dáme něco k jídlu zde. Bohužel mají posledních 10 porcí. A nás je 12. "Tak nám ohřejte všechno, my už se o to nějak podělíme" říká Míra. A tak paní hospodská nám přinesla vše co měla. To tu ještě nebylo, aby jsme vyjedli hospodu. Ale všechno je jednou poprvé. Večer nám děvčata Hejlovic udělala studené mísy a tak ještě chvíli sedíme a povídáme. Pavel nám do toho vychrupuje tak, že nám občas skáče do řeči. Čtvrtek: Na dnešek je naplánován výlet na Sivý vrch. Nohy už nikoho nebolí (alespoň ne moc) a tak jako každý den je v 6 budíček a jako každý den v šest nikdo nestává. Auta necháváme na parkovišti u vesničky Jalovec a po modré stoupáme za nádherného počasí a po nádherně rozkvetlých loukách. Docházíme až k chatě Pod náružím. Je to úplný zázrak uprostřed pustiny stojí chata, je otevřená a mají pivo. Sice lahvového kozla, ale mají. Neváháme a sedáme alespoň na pivko. V některých děvčatech začíná hlodat červík lenosti a již padají první návrhy, jestli tam na sluníčku nezůstaneme sedět až do večera a pak se vrátíme zpět namísto té dřiny do kopce.
... to se to nechce Pak ale zaženeme ty hříšné myšlenky, postavíme se na bolavé nohy a šlapeme dál. Hned za chatou ztrácíme značku a tak se Jitka se Slávou a Štětkou vrací pod kopec hledat správnou cestu. Nakonec zkonstatují, že správná cesta je ta po které jdeme. A tak se plahočíme dál. Vedro je k padnutí, nikde žádný mrak, vody rychle ubývá. Nakonec se na ten Sivý vrch přeci jen vydrápeme. I na vrcholu je tak teplo, že se pomalu nemusíme strojit. Pepa s Magdou se jdou kousek po stezce kde jsou řetězy. Alespoň se podívat, když už přes ně nemůžou jít.
Po paštikové přestávce a půl hodině se vydáváme zpět. Cesta dolů je trochu složitější, protože Sivý vrch je z měkkého vápence a tak jsou kameny na stezce ohlazeny do hladka a nohy kloužou. Nakonec ve zdraví přeci jen sejdeme. Zpět jdeme Bobroveckou a Jalovskou dolinou. Přestože jde cesta mírně z kopce trvá 2 hodiny než se opět dostaneme k autu. Večer je kotel čočkové polévky s párkem a bramboráčky s masovou směsí. Zdá se že všem chutnalo. Bohužel se večeře podávala později, takže jsme ulehali s plnými žaludky a v noci to bylo dost cítit. Pátek: Poslední den našeho pobytu. Po včerejší túře se už do hor nikomu nechce. Až na Haňu která včera přijela ze zápisu na vysokou školu. A protože přijela jen proto, že jsme jí slíbili, že půjdeme na Baníkov, jde se na Baníkov. Budíček byl stanoven na ráno na šestou, ale o půl sedmé se u Čapákových v pokojíčku ještě nic nehýbe. Až po důrazném zaklepání se Haňa s Magdou probouzejí k životu a o půl osmé nás už Pavel odváží na stejný startovní bod jako včera.
... tetička v pyžamu ještě naposledy mává neteřinkám před náročným výstupem A tak v osm hodin vyráží skupina "A" ve složení Pepa, Magda a Haňa dobýt Baníkov. Opět jdeme Jalovskou dolinou, ale na jejím konci odbočujeme po modré přes Parichvost, až do Baníkovského sedla. Cestou míjíme ceduli, kde je napsáno, že je zde medvědí teritorium. Jsme z toho dost nervózní a pořád se rozhlížíme jestli nezahlédneme nějakého toho huňáče. Při přecházení Jalovského potoka nemohla děvčata vylézt na kámen a tak jim Pepa ochotně přispěchal na pomoc. Musel při tom také přejít potok. Bohužel mu při přecházení potoka ujely nohy a on půlkou těla zahučel do vody. Paradoxně boty z venku zůstaly suché, ale vevnitř mu čvachtala voda.
... deset vteřin před katastrofou Jinak ale pokračujeme bez problémů dále. Cestou klesá oblačnost níže a my se náhle ocitáme v bílé tmě. Musíme se ustrojit, protože teplota silně klesá a navíc nevíme kde jsme. Viditelnost klesá asi tak na čtyři metry. Jaké je naše překvapení, když se za jedním větším kamenem přestrojíme a hned za ním je Baníkovské sedlo, které ovšem v té mlze nebylo vidět. Ještě foto u cedule a již můžeme dobývat vrchol.
... v Baníkovském sedle, všude kolem je mlha a nikde nikdo Dobytí vrcholu trvá přesně 20 minut a tak jsme zde přesně v poledne. Mlha, že by se dala krájet a na vrcholu pouze čtyři Slováci popíjející bílé víno. Alespoň nás vyfotí, protože je zde vítr, že by sfoukl foťák i stativem.
...
dobytí nejvyšší mety letošní výpravy - vrchol Baníkova.
...
pokračujeme dál v mlze. Cesta je místy dost nebezpečná
Pokračujeme
dál směr Žiarská dolina. Konečně lezeme po pořádných kamenech Cestou se nad námi svatý Peter slituje a rozfouká mraky. V tom okamžiku se před námi otevřou výhledy na všechny strany. Magda se posadí a nechce jít dál. Chce si vychutnat tu krásu než přijdou mraky a zase vše zakryjí. Využíváme přestávky k tomu, že se alespoň naobědváme. Pak už jen sejdeme kolem Sarafiového vodopádu ke Žiarské chatě.
... Sarafiový vodopád Zde už to známe z loňska. Koloběžky zde i letos provozují. Když je jdeme zaplatit už žádné nejsou a tak musíme čekat než je přivezou zespoda autem. Mezitím doráží Míra s rodinou, kteří pěšky vyšlápli k chatě a teď se přijeli svézt na koloběžkách, když už jim to nevyšlo na Hrebienku.
... poslední akce letošní výpravy Tatry 2008 - adrenalinový sjezd na koloběžkách Sjíždíme šestikilometrovou trasou dolů na parkoviště. Zde odevzdáme koloběžky a přemýšlíme jak se dostaneme domů, když Míra má plno. Ten to ale vyřeší šalamounsky. Posadí dcerky do kufru a v autě je rázem místa pro všechny. Druhá skupina navštívila muzeum liptovskej dědiny a muzeum lesní železnice. Zde Štětka konečně viděl kamzíka i když alespoň vycpaného.
Večer ještě jednou grilujeme. Ale už je v tom taková nostalgie. Večer se přesouváme do společenské místnosti. Budou se zde vyznamenávat nejúspěšnější účastníci expedice. A za jaké zásluhy že ty medaile dostali. Zde je malá rekapitulace: Jitka - Dostává
medaili za skvělou organizaci a vedení výpravy TATRY 2008 a za perfektní
plánování tras výletů. Zítra už musíme domů. Byl to ale krásný týden. Sobota - je ve znamení úklidu a balení. Ještě honem vše dojíst, naskládat do kufrů, zamést aby po nás nezůstal svinčík a pak už jen závěrečné foto, předat paní domácí klíče a jedeme domů.
Cesta domů probíhá v klidu až do Olomouce, kde se Jitka rozhoduje u svého nedobíjejícího vozu, zapnout světla. To jí vydrží až do Mohelničáku. Při sjezdu dolů, ale baterka řekne dost a autíčko už jede dolů jen samotíží. Ještě že se jí podařilo alespoň odbočit z hlavní silnice. Pavel vyráží na nejbližší pumpu sehnat novou baterku. Má štěstí a po půl hodině přiváží baterii. A tak ve zdraví, ale s půlhodinovým zpožděním přijíždíme k Čapákom.
... oběd u Čapáků Čapák nám uchystal oběd a je na něm vidět jak je rád, že už nebude doma sám. Máme čočkovou polévku a kuřecí nožky. Po obědě se vydáme do chajdy, kde je oslava konce prázdnin a to čím jiným než prasátkem. Protože se ale letos předpokládá menší účast byla zakoupena pouze dvě prasečí stehna.
... bez komentáře I to stačí jak na sobotní večer tak i na nedělní oběd, kdy máme vepřové a šťouchané brambory. K tomu včerejší čočkovou polévku a vynikající Čapákův rajčatový salát. Prostě důstojné zakončení naší úspěšné expedice.
... tak za rok zase v Roháčích nashledanou |
|||
|
|
|||
