|
Chajďácká kronika - 2007 strana sedmá |
||
|
Hlavní
strana Zima
Al Chajda I
Chajda II a cyklovýlet Dětský
den Tour de
Slovakia |
||
|
|
|
|
|
TOUR de NÍZKÉ TATRY Ač se to nezdá od našeho pobytu v Roháčích uplynul již rok a tak jsme nemohli zahálet a vyrazili jsme opět do hor. Tentokrát byly sportovní radou CHO, v čele s Jitkou J., vybrány Tatry Nízké, konkrétně Demänovská dolina a na doporučení našich slovenských přátel Růži a Ferka "chata Petráš". A tak když konečně nadešel 18. srpen roku 2007, startuje naše expedice směr Nízké Tatry. Hned na počátku se dělíme na dvě skupiny. První, skládající se z Pepy a Věry P., a Haňi a Magdy, se vydává v 9.51 vlakem směr Liptovský Mikuláš. Druhá, složená z Míry a Vlaďky, Věrušky a Lidušky, Jitky a Pavla se Slávkem a Rendy s Liduškou a Vítka s Eliškou se přepravuje svými plechovými oři. Tato skupina vyráží z Čermné již kolem osmé hodiny směr Olomouc, Hranice na Moravě. Po překročení hranic, někde před Žilinou marně hledají dálnici směr Liptovský Mikuláš a trefují se až na několikátý pokus. Tím také dochází asi k hodinovému zdržení, takže když skupina přepravující se vlakem doráží bez problémů na nádraží do Liptovského Mikuláše, bloudí naše skupinka motoristů ještě někde u Ružomberoku. Protože kde je nádraží je i nádražní restaurace, usedáme do ní a poroučíme si pivo, kofolu a párek. Sice nebudí moc důvěru, ale je jedlý. Ani to pivo (přestože je Staropramen) nic moc. A tak v klidu přečkáváme hodinu a z nudy se přesouváme na nedaleké autobusové nádraží, aby jsme zjistili, že nám během čtvrthodiny jede autobus. Pohrdáme tedy službami naší motorizované jednotky a do Demänové dorážíme autobusem. Instrukce Jitky, ohledně toho kde máme vystoupit, jsou sice přesné, leč my tuto zastávku přejíždíme asi o 3 km. Tentokrát již službami Mírova auta nepohrdáme a necháme se na naši společnou základnu odvézt.
... tak to je ona chatička jež se stává na příštích 7 dní naším domovem
Jsme všichni bouřlivě uvítáni kořaličkou a tak se sluší udělat úvodní foto. Bylo foceno samospouští, a před foťák se postavila nic netušící Magda a všichni na jí začali odhánět, tak proto ta veselé úsměvy na tváři. Naštěstí vše dobře dopadlo a úvodní přípitek byl pro další generace zaznamenán. Chata nás překvapuje svojí prostorností, vybavením a všudypřítomným dřevěným obložením. Každý krychlový centimetr je zde účelně využit na poličky. Rozdělujeme si i pokoje. V přízemí je Renda s Liduškou a rodinou, první patro zabrali Hejlovi, druhé Jitka se Slávkem, Magdou a Haňou. Pavel, protože "nahlas spí" byl vystrnaděn do podkrovního pokojíčku pro jednu osobu. Později byl tento ajnclík přejmenován na "plynovou komůrku". Jistě tušíte proč. Hned naproti Pavlovi sídlí Pepa s Věrou v separé pro dva. Když se konečně zabydlíme, vyrážíme na obhlídku Demänové. Jdeme úžasnou zkratkou (kterou objevil Pepa) za všeobecného "nadšení" Míry, který vyrazil pouze v pantoflích.
... tak to je ta zkratka Po obhlídce vesnice se zastavujeme na večeři ve stylové restauraci Koliba, kde si většina lidí dává tradiční slovenské jídlo - halušky. Večer si na chatě ještě chvíli povídáme a pak zalehnout, aby jsme byli čilí na zítřejší první výstup.
Neděle 19.8. - Sportovní referent zájezdu - Jitka na dnešek naplánovala výstup na Chopok (2023,6 m.n.m).
... a to jsou oni. Účastníci "Tour de Nízké Tatry" Po ranní rozcvičce nasedáme do aut a vyrážíme asi 8 km do Jasné. Zde už musíme po svých. Pavel fotí mapu, aby jsme věděli jak postupovat, ale nebylo nám to nic platné. Hned na začátku ztrácíme stopu a bloudíme.
... a start
... mapa podle které jsme stejně zabloudili Naštěstí brzy nacházíme správný směr a tak již můžeme vyrazit k vrcholu. Chvíli jdeme po sjezdovce, pak se ale cesta stáčí do lesa. Někdo objevuje prvního hříbka a v Mírovi a dětech se probouzejí lovecké pudy. Poletují po lese nosí další a další houby. Protože je není kam dávat, rozhoduje Míra, že houby ponese Liduška, protože má nejprázdnější batoh. Ta tím moc nadšená není, ale co má dělat. Když taťka poručí, musí se poslechnout. A tak se táhne celou cestu s houbami.
... tady už žádné houby nerostly
... kurnik to je ještě vysoko
... mamino mě už bólí nožičky a chtěla bych tatranku Po asi 3 hodinách stoupání dorážíme na Kamennou chatu pod Chopkom. Všude kolem je spousta lidí. Dalším zjištěním je i to, že sem jezdí lanovka. Davy lidí se nechají vyvézt nahoru, vylezou na Chopok, a pak zase sjedou dolů. No prostě masňárna nejvyššího stupně. My ale dupeme poctivě nahoru. U horní stanice lanovky sedáme a dáváme si oběd.
... já mám tu kůži na nohách úplně bílou
... trpaslík Renda s pivem
... všichni sborně vytáhli řízek a ... pivo
... strejdo Radku, to závidíš co? A takových jsem měla plný batoh. Po obědě pokračujeme nahoru k Chopku. Když ale zjišťujeme, že tam je tolik lidí, že už se tam nevejdeme, vzdáváme to s tím, že na Chopok se podíváme zítra při dobývání Ďumbieru.
... my jdeme ne Dereše
... tak na zdraví Pavlíku
... Kamenná chata pod Chopkom a Chopok obsypaný lidma
... a Chopok z dálky Zde odbočujeme na druhou stranu na Dereše. Zde už tolik lidí není a tak si opět připadáme jak v normálních horách a ne jak na turistické atrakci.
... Dereše (pod vrcholem)
... já bych mu ještě nějaký batoh přidal Po přechodu Dereší pokračujeme do sedla Poľany. Zde je tatranková pauza. Je zde tak krásně, že uleháme do měkounké travičky a trochu odpočíváme.
Pavel usíná a za chvíli chrápe tak, že ostatní turisté v panice prchají v domnění, že se blíží medvěd. Po čtvrthodince se zvedáme a míříme zpět do údolí. Jitka neustále vyhlíží nějakého sviště či kamzíka. Občas se nějaké písknutí ozve, ale vždy je to od Pavla či Vítka. Unaveni docházíme na parkoviště a nasedáme do aut. Po dojezdu dá každý sprchu a s bolavými nohami se dovleče do společenské místnosti. Mezitím kuchařky uvařily kotel gulášové polévky a k tomu Renda vybaluje lávový kámen. Po chvíli už všude voní grilované steaky.
V bříšku se to ale posouvá a tak když večer dorazíme do chajdy, je velký zájem o latrínky.
... toto čekání na volný záchod jsme nazvali "sezení na trestné lavici" Chvíli si ještě povídáme. Po dotazu budeme dělat zítra někdo vymýšlí "5T". To znamená termály, televize, TESCO, terasa a teplé thé. Samozřejmě, že to je jen legrace, protože jsme na horách a tady se žádné lenošení trpět nebude. Ostatní jsou ale jiného názoru. Pondělí 20.8. - ráno je krásné počasí a tak se rozdělujeme na dvě skupiny. Ta první (Hejlovi, Věra, Renda s rodinou) vyráží do Bešeňové na termální koupaliště dobývat místo kopců skluzavky a tobogány. Druhá ve složení Pavel s Jitkou, Pepa, Magda a Haňa se rozhodla zdolat nejvyšší vrchol Roháčů - Baranec ( 2184,6 m.n.m). Nejdříve trochu bloudíme na dálnici, ale nakonec přeci jen dojíždíme na parkoviště ve Žiaru. Zde zjišťujeme, že musíme překonat převýšení 1500 m. Ale co. S chutí do toho, půl je hotovo. Sluníčko začíná nepříjemně pálit, ale naštěstí se jde zpočátku lesem. Po chvíli Magda vytahuje tatranku, že má hlad, že se málo nasnídala. Pak má zase hlad Jitka. Za chvíli jim je teplo, pak zase zima. A tak to jde celou túru. Pořád jen zastávky. A když už nevědí co by, tak alespoň, že musí čůrat. Po pár kilometrech ale vylézáme z lesa a sluníčko se do nás nemilosrdně opírá. Jitka maže Pepovi čelo opalovacím krémem s faktorem 50, aby se mu nepřipálilo čelo.
... drž nebo se připálíš! Asi po hodině docházíme na Holý vrch (1715 m.n.m.). Zde je další z mnoha zastávek. Počasí na vrcholech se ale začíná kazit a vršky se halí do mlhy. Marně doufáme že se mraky rozplynou.
... v pozadí se to už kazí Nerozplynuly se. Ba právě naopak. Mlha je hustší a hustší až Pavel, který jde vpředu vypadá jak duch. Neustále stoupáme a doufáme, že nezabloudíme. Najednou docházíme k jakémusi betonovému sloupu. "To musí být Baranec" říká Magda. "Má tam být betonový sloup" trvá si na svém. Protože nikde není žádné označení co to je za horu, musíme jí věřit.
... Jitka s děvčaty radostí, že už jsou na vrcholu, objímají betonový sloup.
... na vrcholu nejvyšší hory Roháčů - Baranci Jsme na Baranci a ani o tom nevíme. To se zase daří. Mlha a silný vítr nás nutí na sebe navléknout vše co máme. Schováme se v závětří a poobědváme. Přicházejí i další lidé a tak jsme asi opravdu na Baranci. Pak se najednou mlha zvedne a Pavlovi ztuhnou rysy. Náhle je vidět naše další cesta. Jedná se asi o metr široký chodník po hřebeni hor.
... nádherný pohled na Roháče v cárech mlhy
... Pepo to je Baníkov, tady na ty Roháče koukáme z druhé strany!!!
Pak zase vše mlha milosrdně zahaluje a my můžeme vyrazit. Pavel vyráží jako první a my ostatní se kocháme občasným pohledem na zamlžené Roháče. Jak sestupujeme, mlhy je čím dál méně a výhledy čím dál krásnější. Pokračujeme cestou na Smrek (2071 m.n.m). Další z dvoutisícovek, kterou jsme dobyli. Celou cestu se jen kocháme, protože pohled na Roháče v cárech mraků je fascinující. Pavel na nás musí neustále čekat. Ještě několik zastávek kdy děvčata svačí, čůrají, oblékají se či svlékají a jsme v Žiarskom sedle (1917 m.n.m.).
... v Žiarskom sedle. To nebylo zemětřesení, to byl jen nakřivo stativ. Odtud je to už jen procházka k Žiarské chatě. Cestou míjíme několik bezejmenných ples. U jednoho z nich děvčata zjišťují, že jim je opět teplo a tak sundávají vše co mají na sobě. Kolemjdoucí nechápavě koukají v domnění, že se jdeme koupat. Ale to je jen jedna z našich převlékacích zastávek. Aby si udobřily Pepu tím neustálým zastavováním dávají jednomu z bezejmenných ples jméno "Pepovo pleso". Když dojdeme ke Žiarské chatě, dáváme si pivo a halušky. Zjišťujeme, že odtud je to ještě 6 km po asfaltě a tak Pepa s Magdou dostávají nápad. Je zde půjčovna koloběžek a tak přemlouvají Jitku aby s nimi vyrazila dolů na koloběžce. Ta ovšem o tom nechce ani slyšet. Poté co vytáhne mapu a zjistí, že bude muset ťapat 6 km po asfaltu, její zábrany mizí. Má ale jednu podmínku. Že s ní navštívíme pietní místo obětem hor. Toto jí rádi plníme. Pak už jen nasadit helmy, nezbytná instruktáž o bezpečnosti jízdy a můžeme vyrazit.
... připravit ke startu, pozor, teď
... dojezd posledního závodníka aneb Pavel se zadřenou brzdou Sjíždíme na parkoviště v Žiaru. Cesta která by nám pěšky trvala minimálně hodinu a půl je za deset minut ujetá. Pěkný bombónek na závěr. Kolem 7. hodiny se všichni scházíme na chajdě a dlouho si vyprávíme co jsme ten den zažili. Bohužel večer přichází velká bouřka a tak nemůžeme ani vyrazit do hospody a musíme vzít zavděk plechovkovým pivem. A zítra konečně zaútočíme na Chopok a Ďumbier. Úterý 21.8 - Ráno je jak vymalované a tak po snídani nasedáme do aut a míříme k lanovce na Chopok. Jsou s námi i malé děti a tak si jednou uděláme masňácký výlet.
... tady ještě netušíme do čeho jedeme Už u dolní stanice nás trochu zarazilo, že horní stanice je v mlze. To nic říkáme si. Však ono se to rozplyne jako včera na Baranci. Nerozplynulo. Dnes nám není asi Svatý Peter nakloněn. Jak jsme stoupali lanovkou výš a výš, bylo chladněji a chladněji. A mlha. A pořádná. Bylo vidět tak na pět kroků.
.... cesta nahoru No co tak trochu té mlhy vydržíme. Když jsme ale dorazili pod vrchol Chopku začal foukat tak silný a studený vítr, že jsme v mžiku vypadali jak výprava na severní pól. Copak my jsme byli alespoň na špatné počasí vybaveni. Někteří turisté vyjeli nahoru pouze v sandálcích a tričku. Ti se zrovna otočili a jeli dolů. Když už jsme tady vylézáme alespoň na Chopok a neustále doufáme, že se vítr uklidní a mlha rozplyne.
... na vrcholu Chopku. Jsme zde skoro sami. Jelikož se tak neděje, scházíme dolů do Kamenné chaty. Zde nám paní tvrdí, že špatné počasí je hlášeno na celý den a tak to vzdáváme. Vrchol Ďumbieru zůstává nedobyt. Zde na Kamenné chatě zjišťujeme, že zde mají náš sázavácký předpovídač počasí, ale po slovensky.
... a cesta dolů. Lidé jedoucí lanovkou nahoru na nás nechápavě zírají, když v dolní části lanovky, ozářené sluncem sjíždějí postavy zachumlané ve větrovkách čepicích a rukavicích. Však i oni na to přijdou. Po příjezdu na dolní stanici se všichni hromadně svlékáme, protože zde již je zase krásné teplé sluníčko. Naobědváme se a cestou si kupujeme ve stánku frgále a trdelníky. Alespoň budou odpoledne ke kafi. Protože je kolem poledne a je pěkně, nechce se nám ještě na chatu a tak se rozhodujeme, že si uděláme procházku kolem Jamnického plesa. V Mírovi opět chytají saze a horlivě hledá houby. Pár hříbků nachází a tak budou večer do polévky. Svatý Peter se na nás asi zlobí protože začíná opět pršet. A tentokrát pořádně. Navlékáme pláštěnky a rychle mizíme k autům. Pavel s Jitkou jedou nakoupit kuřata na zítřejší grilování. Večer je Pepa s Rendou vykosťují a nakládají do koření. A protože na těch kostech zbylo ještě dost masa tak se dělá kotel kuřecího vývaru.
... a k večeři byla vajíčková a rybí pomazánka (veselá kuchařka Jitka)
... a nešikovná pivařka Věra
... na zdraví kuchařům Večer opět vyrážíme do Koliby. Zjišťujeme, že stoly u nichž jsme seděli posledně jsou volné a tak zasedáme podle stejného zasedacího pořádku jako posledně. I jídlo je skoro stejné - halušky. Věře je po nich ale těžko a tak jde spát. My ostatní si ještě chvíli povídáme ve společenské místnosti a pak jdeme spát, abychom byli čilí při druhém pokusu o dobytí Ďumbieru. Středa 22.8. - počasí ale nevěstí nic dobrého a tak útok odkládáme na čtvrtek hned ráno. Nemusí se nikam spěchat a tak každý spí podle libosti a snídaně se táhne až do desíti hodin.
... někteří k tomu ještě začali mastit karty Úderem desáté vedoucí zájezdu Jitka velí "vstyk" a po svých vyrážíme k Demänovské ladové jaskyni. Je to asi jen kilometr, ale už po pár metrech začíná pršet. A prší až k jeskyni. Zde už čeká několik stovek lidí a tak se musí konat i mimořádné prohlídky. Tím se stalo, že Pepa s Věrou šli v jiné skupině než ostatní. Všichni si škodolibě myslí, že jdou s polskou výpravou a mají výklad v polštině. Zvláštní je, že totéž si myslí Pepa s Věrou o druhých. Po hodině se ale všichni šťastně shledáváme před jeskyní.
Jelikož se znova dává do deště, vracíme se k chajdě. Dnes bude teplý oběd i večeře. K obědu špagety a ňahňa s uzeným. Jako v Sázaváku po ňahně všichni mohutně prdíme. Po obědě tráví někteří siestu na terase, jiní si zalezou do pokojíčků a pochrupují tam. Míra s Vlaďkou vyráží do Zuberce na výlet. Chce koupit Psíčkovi k narozeninám nějaký dárek a ukázat Vlaďce, kde že jsme to loni přebývali.
... Pavlova siesta v jeho plynové komůrce Navečer je kuřecí grilovačka na lávovém kameni. Byla vynikající. Děti vytahují hru Activity a celý večer jí hrají. Je to obdoba televizního pořadu "KUFR". Připojuje se k nim i Pepa a nejvíce bodů získává za nezapomenutelné ztvárnění "klauna" a "Tarzana". Další nezapomenutelné vystoupení má Věruška při ztvárnění "kabátů"A zítra je poslední možnost dobýt Ďumbier. Čtvrtek 24.8. - Ráno je sice pěkně, ale nad Chopkom jsou opět mraky. Proto vysíláme průzkumnou hlídku ve složení Pepa, Pavel a auto, aby zjistili jak to tam vypadá. Naštěstí dobře a tak s asi hodinovým zpožděním vyrážíme. Jdeme lesem Širokou dolinou. Je krásné počasí, i když občas přijde mohutný poryv větru. Pepovi opět natírají čelo padesátkou, aby se nespálil. V Mírovi se opět projevuje houbařský pud a zuřivě hledá po lese houby. A nachází. Tady by se strejda Radek vyřádil. A chudák Liduška to musí opět všechno nosit. Pomalu stoupáme až do Krúpova sedla. Cestou se od nás oddělují Renda s Liduškou a Eliškou a Vítkem, protože malou Elišku už bolí nožičky. Otáčejí to a vracejí se zpět.
Potkáváme i kamzíky a tak Jitka může být dvojnásob spokojená. Cestou z Barance jsme viděli sviště a tady zase kamzíky. Bez toho by snad ani neodjela domů. V Krúpově sedle se od nás odděluje Pavel s Věrou, kteří mají závratě a sotva zahlédnou Ďumbier tak zblednou a otáčejí to na Chopok. Netuší že stezka jde z druhé strany a je dva metry široká a absolutně nenáročná. Cestu jsme zdolali za 20 minut a jsme na poslední dvoutisícovce.
... na vrcholu Ďumbieru
... děvčata se nebojácně opalují nad propastí Tím mají Jitka s Magdou splněny všechny dvoutisícové vrcholy, které si usmyslely zdolat. Pak už to jen otáčíme a vracíme se v Pavlových a Věřiných šlépějích na Chopok. Protože lanovka je ze shora zdarma, sjíždíme naposled lanovkou. V dolní stanici na nás již čeká Pavel s Věrou. A tím se i náš poslední den nachýlil ke konci. Ještě se naposled umýt, k večeři nám Liduška dělá vynikající špagetové placičky a nakonec se všichni scházíme na terase s nohama na stole.
... konečně sedím Povídá se o všem možném až Liduška vymýšlí, že by jsme si mohli zahrát "tichou poštu". Po každém kole máme záchvaty smíchu, když slyšíme jaké nesmysly vycházejí. No a pak už se jen sbalit, ráno vše naházet do aut a zase někdy nashledanou.
Pátek 25.8 - O čtvrteční noci přichází obrovská bouřka, která láme stromy, blesky křižují oblohu jeden za druhým. Vypadává elektrika a tím pádem nejde čerpadlo a neteče voda. Je to pohroma, neboť každý chce ještě ráno naposled udělat bóbika. Naštěstí kolem 8. hodiny elektrika naskakuje a tak je nebezpečí zažehnáno. Opět se dělíme na dvě skupiny - automobilovou a vlakovou. Vlaková skupina s údivem na nádrží zjišťuje, že od jedné hodiny ranní nejel žádný vlak, protože po noční vichřici popadaly stromy na trať a vlaky mají zpoždění až deset hodin. Po hodinovém čekání se vše pomalu rozjíždí a tak nasedáme do prvního vlaku který jede a kolem 17. hodiny dojíždíme domů. Druhá skupina se cestou zastavuje ještě na hradě ...... A skoro stejně dojíždějí domů i oni.
A tak jsme z toho Slovenska doputovali až domů. Byl to krásně strávený týden a bylo nám tam všem moc fajn.
Pokud by jste chtěli vidět víc obrázků navštivte Kožíškovu fotogalerii |
||
|
|
||
Manžel je člověk,
